Umělé zasněžování – podpora sportu, ale i narušení životního prostředí

Umělé zasněžování vnímáme jako běžnou součást zimního období, respektive lyžařských areálů. Zejména v posledních letech by se bez zasněžování většina areálů v ČR ani neobešla.

Pokud by se měly spolehnout pouze na přírodní sníh, sezóna by se zcela jistě významně zkrátila.

Umělé zasněžování sebou přináší jak řadu pozitiv, tak sebou nese i určité problémy související s narušováním životního prostředí. Lyžování je jedním ze sportů, který má v Česku velkou tradici. Je to společně například s cyklistikou důležitý rodinný sport, ke kterému řada českých rodičů své děti vede. Obzvlášť v dnešní době, kdy se snažíme, aby děti víc sportovaly a ne jen seděly u počítačů a to i z důvodu narůstající dětské obezity, je důležité, aby tu nabídka oblíbeného zimního sportu byla, pokud možno po celou zimní sezónu.

Ale je tu i druhá strana mince. Samotná výstavba lyžařských areálů je zásahem do rázu krajiny, v případě České republiky často i zásahem do krajiny chráněné. Mezi negativní vlivy, které sebou výstavba a provoz přináší, patří například odlesňování a narušování půdního povrchu (možnost vzniku erozí), světelné a hlukové znečištění a také ovlivnění vodního režimu v daném území. Poslední zmíněný jev nastává právě v důsledku umělého zasněžování.

Jaké jsou hlavní problémy umělého zasněžování? Řada lidí, mezi nimi i provozovatelé lyžařských areálů, jsou zastánci toho, že umělý sníh je, co se týče složení a vlastností, téměř stejný jako přírodní sníh. Tak tomu však není. Umělý sníh se vyrábí z vody odebrané z vodních toků, která má jiné složení než voda srážková – je například více mineralizována a to znamená větší zasolení půdy a tím pádem nepříznivější prostředí pro rostliny. Vzhledem k tomu, že díky umělému zasněžování zůstává sníh na plochách sjezdovek déle, dochází postupně ke změně vegetace. Tam, kde dřív byly rozmanité druhy porostu, se daří spíše rostlinám nenáročným, tedy zejména trávám a krajina tak ztrácí svou druhovou rozmanitost.

S tím souvisí i druhý problém – odběr vody z vodních toků. Některá střediska mají již vybudované nádrže na zadržování vody, které jsou zároveň součástí protipovodňových opatření a koncepcí na daném území. Další odběr je ale přímo z vodních toků, což především v případě menších řek může přinášet problémy s nedostatkem vody v těchto tocích. Naopak postupné roztávání technického sněhu může rozšiřovat problém s nárůstem vody v korytech v období tání. Díky technickému sněhu se toto problematické období uměle prodlužuje. Navíc voda z tání není tolik zadržována v krajině, protože technický sníh mění i půdu pod sebou, která pak není schopná zachytit nápor množství vody.

Dalším zásadním problémem umělého zasněžování je přidávání aditiv do technického sněhu. Byť se k přidávání přísad napomáhajících tvorbě umělého sněhu většina provozovatelů zařízení nehlásí, jsou používány všude po světě. Používají se speciální bílkoviny a některé detergenty. Jeden z používaných přípravků je bakterie obsahující toxické látky, která způsobují zmrznutí květů rostlin a poškozují jejich buňky. Během tání se pak tyto přísady dostávají do vodních toků.

Jak předcházet poškozování životního prostředí v důsledku umělého zasněžování? Řešením může být úprava zákona o posuzování vlivů na životní prostředí tak, aby každý záměr lyžařského areálu musel projít posouzením, které zhodnotí veškeré vlivy použitých technologií na životní prostředí. V současné době totiž pod přímé posouzení spadají pouze areály v chráněné krajině. Záměry týkající se lyžařské infrastruktury v nechráněných oblastech prochází pouze tzv. zjišťovacím řízením.

Sport bychom podporovat měli, ale osobně se přikláním k zákazu aditiv u zasněžování a povinné EIA u každé sjezdovky.